Ovšem 20. století, které proměnilo mnoho z architektonických tradic, proměnilo i funkci věže. Dalo jí konkrétní náplň. Posadilo do ní lidi. Ubytovalo v ní lidi. Věž přestala být prvořadě důležitou, výjimečnou dominantou, stala se spíš symbolem nedostatku volných parcel ve městě. Ekonomičnost výškové stavby je sice poněkud sporná, ale přece jen – najednou se spojilo několik funkcí dohromady – věž šetří pozemek. Věž dává rozhled – a věž také vyniká, symbolicky zdůrazňuje význam svého majitele, uživatele. Výškové stavby se staly módou – blíž k oblakům než k trávníku…

Jenomže v našich domácích podmínkách to s věžemi dopadlo podobně jako s jinými dobrými architektonickými záměry. Vznikaly věžové stavby, jež neměly základnu, neměly hlavu, stavby, které vypadaly jedna jako druhá, bez nápadu, bez zajímavosti – dominanta města se stala spíš jen varovně vztyčeným prstem než ozdobou.

Platilo to i o věži plynárenské společnosti v Ostravě. Poněkud smutný objem smutně čnící k nebi, věž, která sama ze sebe byla rozpačitá, zvlášť když se „povedla“ nějak podivně štíhlá. Tak štíhlá, že vertikální komunikace jí ubíraly vnitřní životní prostor. Mohla to být nějak vyhovující věž nenápadného socialistického podniku. Ale těžko mohla dobře fungovat v současnosti pro dravou, dynamickou firmu. Věž dosloužila. Co s ní?

Zbourat – to je řešení jednoduché, leč drahé a všední. Ostravská administrativní věž měla jednu výhodu – byl to tradičně nedokončený polotovar. Byla to dobrá konstrukce, nebyla to promyšlená architektura. Nové sebevědomí firmy ovšem vědělo, že dobrý architektura dokáže fungovat také jako silná firemní značka. Proto ten polotovar nechalo konečně dodělat.

Proměnou věž zkrásněla, vykvetla. Stala se věží v tom správném slova smyslu – nejen výškovou stavbou, ale věží, která poutá, která symbolizuje. Věží, která přitahuje, která vzrušuje. Která je vidět a která nabízí výhled – na sebe i ze sebe.

Nejprve zmizelo pár horních pater. Ne však proto, aby se věž přikrčila, ale proto, aby dostala novou korunu. Měkce tvarovanou, dynamickou, naprosto odlišnou od toho, co bylo, i od toho, co zbylo – snad nic tu není rovné, pravoúhlé, stavba se prohýbá v půdoryse i v řezu, má v sobě sílu a napětí, až s vášnivostí se rozevírá nad městem. Široká koruna přesahuje přes dřík stavby a díl ze své energie nechává stékat po úzké stěně dolů, skleněný tubus se směrem k zemi zužuje a podtrhuje tak celkový nový výraz. Toto je skutečně výš a dál.

Je zřejmé, že pod takovou věží nemůže zůstat fádní území. Původní věž neměla patku ani sokl. Dostala ji. Sice vedle sebe, ale už nevyrůstá jen tak bez ničeho z trávníku, už má svůj jasný základ, byť předsazený a v půdorysu kolmo orientovaný. Předznamenává nejen věž samu, ale i podobu, charakter, velkorysost budoucího areálu.

Krásná věž. Opojný příklad pro ty další, které na své architektonické probuzení teprve čekají.

Autor textu: doc. Ing. arch. Radomíra Sedláková, CSc.