Jejich společná činnost se ze začátku týkala převážně stavby malých rodinných domů. Stálým rozvíjením typové zástavby vznikl propracovaný koncept pojetí individuálního bydlení středních vrstev. Ve 30. letech se firma začala zaměřovat na stavbu velkých nájemních domů. Na parcelách bývalých továren a průmyslových objektů v blízkosti dnešní Kotlářské ulice   začaly vyrůstat nové velkoměstské ulice bytových domů.

Kvalitní architektonické návrhy staveb zajišťoval Aloisův bratr architekt Vilém Kuba. V roce 1932 se firemní partneři osamostatnili a Alois Kuba si založil společně s bratrem vlastní projekční kancelář V. a A. Kuba. Jejich stavební činnost se nadále týkala hlavně velkých nájemních domů (např. v ulicích Kotlářské, Bayerově, Botanické a Cihlářské), které představovaly vysoký standard bydlení středních vrstev i moderní architektonické řešení.

Během druhé světové války se cesty bratrů rozdělily. Alois působil až do roku 1948 jako samostatný projektant a stavitel   v Brně. Po komunistickém převratu však byl jeho majetek znárodněn a firma Kuba se stala součástí brněnského Stavoprojektu, kde Alois Kuba také rok působil. V roce 1949 byl však odsouzen za rozvracení demokratického zřízení a poslán do tábora nucených prací v Ostravě. Po návratu získal místo v Československé myslivecké jednotě v Praze a v letech 1961–76  pracoval v pražském Státním projektovém ústavu  obchodu. Alois Kuba zemřel v roce 1979 Praze.

Po návratu do Brna se naplno zapojil do architektonické praxe v projekční firmě Dvořák a Kuba a velkou měrou ovlivnil podobu a typologii výstavby nájemních a rodinných domů v meziválečném Brně. Vilém Kuba se stal vedoucím architektem firmy a zajišťoval jí kvalitní architektonické návrhy. Množství jeho brněnských realizací lze rozpoznat podle výrazně přetažených kazetových korunních říms, průběžných arkýřů a schodišťových oken nebo opaxitových a šamotových obkladů přízemí a chodeb.

V roce 1932 s bratrem Aloisem Kubou založili vlastní projekční kancelář  V. a A. Kuba. V roce 1933 získali bratři Kubové 3. místo v celostátní soutěži na malé byty, kde představili svůj propracovaný projekt „vertikálního bydlení“ v malých řadových rodinných domech. Vilém Kuba se ve 30. letech úspěšně účastnil dalších architektonických soutěží: společně s Emanuelem Hruškou získal 1. cenu za návrh ústředního hřbitova v Praze-Ďáblicích a 2. cenu v soutěži na novou budovu českého divadla v Brně.

V době okupace byla jeho projekční činnost minimální. Po válce se jako zaměstnanec Stavebního úřadu města Brna angažoval v obnově válečných škod. Po komunistickém převratu se jako architekt dostal do vedení brněnského Stavoprojektu, který vznikl znárodněním menších prvorepublikových firem. Vilém Kuba, zde působil do roku 1950 jako ředitel, poté byl vedoucím jednoho z ateliérů. Věnoval se například vypracování metodiky poválečné výstavby nových škol nebo společně s architekty Krohou a Poláškem výstavbě bytových domů a sociálního bydlení.

V roce 1957 zvítězil společně s J. Ledvinou a M. Kramolišem v soutěži na hotel International v Husově ulici v Brně. Tento záviděníhodný úspěch snad způsobil, že Vilém Kuba neprošel novými stranickými prověrkami a na základě špatného kádrového posudku byl propuštěn ze Stavoprojektu. Přes mnohá odvolání, kde prokázal, že nikdy nevlastnil žádný majetek a že jeho vztah k bratrově firmě byl čistě zaměstnanecký, musel nakonec ve svých 53 letech přijmout místo vazače jeřábních nákladů v Královopolské strojírně. Situace se pro něj zhoršila, když onemocněl šedým zákalem a částečně ztratil zrak. Nebezpečné zaměstnání se mu nakonec stalo osudným. Vilém Kuba zemřel dne 20. května 1961 na následky vážného pracovního úrazu.

Jako pětadvacetiletý na umístěnku nastupuje v Ostravě u architekta Vorla a vzápětí dostává možnost podílet se na výstavbě nové ostravské části Poruba, koncipované pro sto tisíc obyvatel. Byla to pro něho, jako začínajícího architekta, veliká výzva a zároveň paradox doby, neboť tato možnost, podílet se na stavbě nového města by určitě v Brně nebyla možná. Moderní bytové domy s vybaveností vznikající na nové Leninově třídě lišící se od unifikovaných bloků tehdejší doby, jsou charakteristické zejména atypickými prvky na fasádě, zasunutým parterem a uskočenou střešní nadstavbou.

Na začátku šedesátých let začíná navrhovat tzv. stavby komplexní bytové výstavby / dále KBV /, které byly v rámci bydlení umísťovány v jednotlivých obvodech Ostravy – Poruby. Tak od roku 1967 do roku 1979 realizoval většinu těchto center.

Kromě urbanisticko-architektonických celků jeho tvorba zahrnuje i významné solitérní stavby v centru Ostravy. V roce 1976 realizuje provozní budovu OKR – Doprava /studie k ÚP – Ing. arch. Ivo Klimeš/. Tato stavba dostala odměnu v soutěži STP – 1. cena krajské přehlídky. Po celou dobu těchto realizací úzce spolupracuje s celou řadou výtvarníků, ale především dává prostor panu Lumíru Čmerdovi, evangelickému faráři, malíři, sochaři a grafikovi, tvůrci mnoha monumentálních dřevěných reliéfů. Zastával také funkci předsedy krajské pobočky Svazu architektů ČSSR, kdy v rámci této činnosti organizoval řadu seminářů, společenských akcí a výstav.

Po celou dobu svého působení ve Stavoprojektu Ostrava se zúčastňoval architektonických soutěží jak u nás, tak i v zahraničí. 1959 – III. cena divadlo Prešov /s arch. Kupkou/, 1964 – I. cena centrum Havířova, 1965 – odměna pavilon ČSR Montreal, 1974 – I. cena centrum Ostrava II, opera v Sofii – odměna v mezinárodní soutěži /společně s arch. Bichlerem  a arch. Klimešem/, 1977 – II. cena kongresová hala v Brně /společně s arch. Bichlerem/, 1983 –  III. cena divadlo v Košicích.

Po sametové revoluci, v roce 1993, začíná spolupracovat se svým synem Romanem a jeho Ateliérem Simona. V průběhu následujících let se společně podílejí na mnoha významných stavbách v severomoravském kraji, např. rekonstrukce administrativní budovy SMP a.s. v centru Ostravy, novostavba KB Ostrava – Poruba, atd.

Posledních deset let svého života se začal intenzivně věnovat literární činnosti, a to převážně psaní básní a blogů, které pravidelně publikoval. V tomto období vychází dvě knihy – Sbírky ironických veršů všedního dne – I. a II. díl. Psaní básní a blogů ho provázelo do posledních chvil jeho života. Zemřel v září roku 2017 ve svých nedožitých 85-ti letech.

Rok po sametové revoluci, zhruba od roku 1991, začíná spolupracovat s bratry Čtvrtníčkovými jako hlavní architekt společnosti Ekotempo Krnov převážně na nově se zřizujících bankovních domech / KB Krnov, KB Bruntál, KB Vrbno pod Pradědem, Česká banka Ostrava, obchodní centrum Krnov, rekonstrukce divadla Krnov… /.

V roce 1993 společně se svým otcem otevírá vlastní ateliér v Ostravě, pojmenovaný po jeho první ženě Simoně. Stále pokračuje v návrzích bankovních domů, ale přibývají i ostatní stavby. Z původních třech spolupracovníků se ateliér na počátku milénia rozrůstá na 25 zaměstnanců.

V následujících letech přichází do společnosti velice nadaní a pracovití inženýři – Pavel Hynčica a Petr Menšík. Jejich organizační, projekční a technický talent se brzy projeví na mnoha významných stavbách a návrzích / rodinný dům The Bird – Kunčice pod Ondřejníkem, sportovní a relaxační zařízení The Crab – Ostrava – Poruba, administrativní komplex SMP, a.s. – Ostrava, novostavba KB Ostrava – Poruba, bytový dům Améba – Ostrava, správní středisko SME, a.s. – Ostrava, Phoenix Tower Beyrúth – Libanon… /. Získávají národní cenu STAVBA ROKU 2003 za rekonstrukci a opravu správní budovy SMP, a.s. Ostrava. O 6 let později obesílají tuto soutěž ještě jednou s výrazně originální organickou stavbou rodinného domu The Bird. Tento dům je nominován mezi 15 vybraných staveb, obdrží cenu veřejnosti a cenu časopisu Stavitel za architektonický detail. V témže roce sílí celosvětová ekonomická krize a práce rychle ubývá. Pokouší se expandovat do jiných zemí, které nejsou tak silně zasaženy celosvětovou krizí. Shodou mnoha náhod je v roce 2008 pozván do Dubaje, kde se pokouší založit další samostatnou pobočku Ateliéru Simona. Nakonec však volí poloviční podíl s arabským šejkem. V konečné fázi / po ročním jednání / ale nedochází k podpisu smlouvy, neboť i tam přichází krize. Nezbývá než se v krátké době rozhodnout, jak a kam jít dál…

Přichází nabídka od libanonských kolegů zřídit pobočku v Bejrútu a zároveň v Saudské Arábii. Tak v roce 2010 vzniká ATS – MENA / Middle East and North Africa / a ATS – SAUDI / contrasting and architecture /. V tomto plodném období vytváří celou řadu velmi působivých staveb / rezidenční objekt Phoenix Tower – Bejrút, bydlení pro mladé rodiny Dancing Ashrafieh – Bejrút, nová část západního Ryiadu určená pro sport, vzdělávání, zábavu, obchod, veletrhy a kongresy – Living Desert Centre Ryiadh, administrativně správní komplex Tower Salmania – Ryiadh, zábavní park Entertaiment Park Ryiadh, kulturní centrum Desert Rose Ryiadh, rehabilitační a lázeňské centrum Spa Centre Turtle Ryiadh…. /. Většina staveb je podporována riádskou municipalitou, a to přímo jejím primátorem a zastupiteli.

Kolem roku 2014 se situace ve stavebnictví v ČR výrazně lepší. Nastává opět renesance oboru a stavebnictví, společně s architekturou, se vrací k původním možnostem, které byly v 90. letech 20. století. Ateliéry se opětovně podílejí na zajímavých stavbách a realizacích, jak pro státní sféru, tak pro soukromé investory / rekonstrukce a dostavba planetária Moon – Ostrava – Poruba, Univerzitní zázemí sportu a behaviorálního zdraví Ostravské univerzity – Ostrava, Climbing City Hotel – Ostrava, rezidenční komplex Vlaštovčin park – Ostrava…/.